čtvrtek 23. února 2012

pro literární e-plátek

...dostala jsem nabídku psát pro online magazín o literatuře, je to neplacená práce, ale o to mi nejde. Musíš prostě chytit každou příležitost, zkušenosti a praxe jsou k nezaplacení ;-)

...a tak, protože se tady už dlouho nic neděje (to ale mimochodem snad o víkendu napravím, jestli si na to najdu čas), pověsím vám sem takovou ukázečku svojí tvorby. (viz Celý článek)

Vaše názory mě zajímají! ;-)





Neviditelné nestvůry rozhodně nebyly dílem, které by zviditelnilo svého autora. Určitě ale nejsou co do originality, kvality a čtivost o nic horší než Klub rváčů, který jakožto druhý Palahniukovo knižní potomek vybojoval nejsvrchnější příčky pomyslného žebříčku popularity.  

Již v prvotině Neviditelné nestvůry se zřetelně formoval autorův jedinečný styl, prvky, jež se pro Palahniuka staly s pozdějšími knižními přírustky typické – například často se opakující věty, fráze, výroky, dalo by se říct až „mantry“. V Nestvůrách je to kupříkladu výrok „Promiň, mami. Promiň, bože.“ A Palahniuk „mantruje“ tak šikovně a hojně, že tu mantru jednou přistihnete na svém vlastním jazyku. Už zase zacházím příliš brzy příliš do detailů. Promiň, mami. Promiň, bože.

Ocitli jsem se spolu už ve třetím odstavci, je tedy asi načase dostat se od formy k obsahu. Ten může být překvapivý jak pro ty, co s Palahniukem prožívají své knižní poprvé, tak pro ty, kteří už měli tu čest – což nejpravděpodobněji měli právě s již tak populárním příběhem Klub rváčů. Pro první skupinu bude pravdepodobně překvapující míra nekonvenčnosti, dalo by se říct že až určité formy „novodobého naturalismu“. Pro skupinu druhou bude nejspíš překvapením především hlavní hrdinka, resp. hrdinky. To, že jsme se z mužského pohledu na věc – natož pak z pohledu nekonformního rváče – dostali do hlavy mladičké modelky, je něco, co jsme asi tak úplně nečekali. Zpočátku vás možná napadne něco jako „Aha, tak už chápu, proč mu tuhle jeho první knihu nechtěli vydat...“, protože v porovnání s ostatní tvorbou působí začátek knihy jako povídka na listu vytrženém z posledního čísla Vogue. Modelky, intriky, krvavá, za vlasy lehce přitažená scéna hned na začátku. Ale vyčkejte, protože ten pravý Palahniuk na vás z řádek brzy vykoukne, a to i se stříbrným podnosem plným svých nenadálých zvratů, jedinečných charakterů a jak jinak – nečekaného konce.

Co se konce týče, troufám si říct, že tady každý musí prožít něco, co bych nazvala „klub-rváčovým deja vu“, kdy vám při posledních řádcích klesne čelist a teprve vám dojde celá genialita a pointa příběhu, jež se před vámi dosud snažil vypadat, že k žádné určité pointě ani nesměřuje.

Zdalipak se vydavatelé, jež prve odmítli rukopis Neviditelných nestvůr, po megaúspěchu Klubu rváčů chytli za hlavu se slovy:“Promiň, mami! Promiň, bože!“...?

2 komentáře:

  1. Nevzniknul onen magazín tohle léto?

    OdpovědětVymazat
  2. to vůbec nevím:D teď čekám co mi paní napíše na ukázky mejch věcí, co jsme jí zaslala:-)) pak se snad dozvím víc:D

    OdpovědětVymazat