...aneb má seminární práce na Interpretaci lidských práv :-) Je to ale každopádně hodně v kostce a určitě by se to dalo rozvinout do větších podrobností, především co se týče různých problemtických situací, které při celém procesu mohou vzniknout.
Náhradní
neboli surogační mateřství je jednou
z metod takzvané asistované reprodukce a pro
mnoho párů také
jediný způsob jak vůbec někdy mít (vlastní biologické) dítě.
Jedná
se především o páry, kde žena není schopna dítě donosit z
různých zdravotních důvodů, například kvůli odstranění
dělohy po kryptomenoree či
pro ženy s aplázií nebo agenezí dělohy.1
V České
republice se tímto způsobem ročně narodí desítky dětí,
nejstaršímu je nyní již 21 let. 2
Rozlišujeme
různé druhy surogačního mateřství – jedno z hlavních
rozdělení je na surogačního mateřství úplné a částečné.
V
případě úplného náhradního mateřství je žena zcela
neplodná a náhradní matka poskytuje i svá vajíčka. V případě
částečného poskytnou genetický materiál oba z páru, poté
dojde k oplodnění „ve zkumavce“
a
vzniklé embryo se vloží do dělohy náhradní matky (pokud
se jedná o vdanou ženu, musí s tím souhlasit i její manžel).
Biologický
otec
dítěte
poté uzná otcovství
se souhlasem této těhotné ženy/náhradní
matky.
Po porodu se žena dítěte vzdá a tím ho uvolní k osvojení;
následně ho adoptuje jeho původní biologická matka a
dítě je svěřeno do péče svým biologickým rodičům.3
Při
náhledu na celou tuto situaci a proces s ní spojený se nám
najednou
starý známý latinský výrok „Mater
semper certa est“ („Matka
je vždy jistá“)
nejeví vůbec tak samozřejmým.
Věda a
technika jdou kupředu neuvěřitelným tempem a ve starověkém
Římě by samozřejmě nikoho ani nenapadlo, že by kdy mohlo dojít
k situaci, kdy by matka díky pro ně naprosto nepředstavitelným
lékařským zákrokům jistá být nemusela.
Co
už ale asi překvapí více je fakt, že s touto možností jaksi
nepočítal ani
nový
občanský zákoník. Ten
vyjma jednoho jediného paragrafu (v
souvislosti s osvojením mezi osobami spolu příbuznými v přímé
linii a mezi sourozenci)
o této problematice sveřepě mlčí; a naše ostatní právní
předpisy nejsou na toto téma o mnoho „výřečnější“.
Připadá
mi naprosto nepochopitelné, že „čerstvý“ zákoník před
touto otázkou jaksi zbaběle strčil hlavu do písku, přestože
se při jeho rekodifikaci naskytla
možnost
(či spíš téměř nutnost) tuto situaci řešit.
Tato
„legislativní díra“ zející uprostřed našeho právního
systému vede
v praxi k mnoha nepříjemným a složitým situacím. Největším
rizikem z pohledu páru poskytující svůj genetický materiál k
náhradnímu mateřství je
fakt, že pokud se náhradní matka po porodu rozhodne dítě si
ponechat a nepředat ho, pak s tím po právní stránce biologičtí
rodiče nic
nezmůžou. Jak totiž praví náš občanský zákoník v § 775:
„Matkou dítěte je žena, která je porodila.“ Navíc
bylo-li již mezitím uznáno otcovství, bude pak biologický otec
povinen platit na dítě alimenty. Mnoho
párů sice před uskutečněním náhradního mateřství sepíše s
náhradní matkou jakousi dohodu (tzv.
surogační smlouvu),
ta nicméně slouží spíše jen jim samým například
pro
vyjasnění všech podmínek a dalších
záležitostí;
právně u
nás nemá
taková
smlouva žádnou
váhu, je
nevymahatelná
a u soudu by s ní tudíž
tento
pár nepochodil.4
Už jen
proto, že celý tento postup s dohodou a vzájemnou domluvou
náhradní matky a biologických rodičů by se dal považovat za
rozporný se zákonem, nahlédneme-li do zákona č. 373/2011 Sb. o
zdravotních službách. Zde je totiž uvedeno, že při asistované
reprodukci musí být zachována anonymita mezi dárcem a neplodným
párem. V
praxi ale v České republice k
náhradnímu mateřství dochází a za nezákonné se nepovažuje –
na rozdíl kupříkladu od Rakouska, Francie,
Švédska, Dánska a
Německa, kde je náhradní mateřství zakázáno a jeho účastníci
se dopouštějí trestného činu. V
rámci Spojených států se pak právní úprava liší stát od
státu. Mezi americké země, které náhradní mateřství výslovně
povolují, patří například Kalifornie,
Florida či Texas. Zakázané je pak třeba ve státě Michigan,
Indiana a New York. V
některých (především amerických) státech využívají náhradní
mateřství také homosexuální páry.5
Jedno
z dalších dělení náhradního mateřství je na takzvané
altruistické a komerční.6
Jak už
samy výrazy napovídají, rozdíl mezi těmito druhy je v motivaci
náhradní matky, v
důvodech z nichž k roli „hostitelky“ přistoupí. U
komerčního typu je motivací především výdělek, kdežto u toho
altruistického jde budoucí náhradní matce hlavně o nezištnou pomoc zoufalému neplodnému páru.
První
–
komerční
- typ je
ve
většině
států zakázaný jakožto
silně neetický (výjimkou
je Rusko, Ukrajina a některé státy USA).
Stejně tak se zákaz finančního odměňování za náhradní
mateřství dá snadno dovodit i u nás; ač žádný konkrétní
paragraf nedohledáme, jak už jsme zmínila výše. Samozřejmě to
ale vyplývá z našich základních hodnot a principu mravnosti, a
pak nejspíš i z faktu, že s lidským tělem jako takovým se nesmí
obchodovat (je zřejmě logické, že když se například lidské
orgány nesmí prodávat, pak se nebudou moci ani „pronajímat“).
Praxe je
ale jiná a nemálo českých žen si za tuto „službu“ skutečně
peníze žádá
a také je obdrží.
Obvykle se to odůvodní jakožto příspěvek otce na výdaje
spojené s těhotenstvím. Ne tedy právě skromný příspěvek;
průměrná částka údajně činí až půl milionu korun.7
Aby se
pár i náhradní matka vyhnuli zbytečným nepříjemnostem, často
se celá situace před úřady zaonačí tak, že dítě pochází z
nevěry této náhradní matky s biologickým otcem a že se poté
domluvili, že rodička
předá dítě do péče „nevěrníkovi“ a jeho partnerce. Celý
tento podivný a dle většiny ne právě etický byznys je snazší
i díky existenci internetových serverů, které obsahují databáze
náhradních
matek – například server SurrogateFinder, kde má údajně profil
138 českých žen.8
Druhý
–
altruistický
-
typ je nejčastější u osob vzájemně příbuzných, v
praxi pak jde obvykle o
matku, jež dítě odnosí za svou dceru; neméně
časté je náhradní mateřství i
mezi sestrami. Právě
s touto situací počítá nový občanský zákoník v § 804 –
jediném paragrafu zmiňujícím náhradní mateřství. Doslovně
tento paragraf zní: „Osvojení je vyloučeno mezi osobami spolu
příbuznými v přímé linii a mezi sourozenci. To neplatí v
případě náhradního mateřství.“ Právě
z tohoto paragrafu lze dovodit i fakt, že náhradní mateřství
není v České republice nic zakázaného, jelikož s ním náš
občanský zákoník počítá. Nebýt
tohoto paragrafu, nebylo by náhradní mateřství typu „matka-dcera“
či „sestra-sestra“ dost dobře proveditelné, neboť by
biologická matka toto dítě po porodu nemohla adoptovat (z
toho důvodu, že za
normálních okolností adopce
není možná mezi osobami příbuznými v přímé linii). Přitom
právě tento typ náhradního mateřství je nejen hojně využíván,
ale také nejsnáze přijímán i těmi, kteří jsou jinak proti
institutu náhradního mateřství. Většina
lidí spíše pochopí situaci, kdy matka udělá něco takového pro
svou dceru, ke které má samozřejmě silné citové vazby, než
když jde o úplně cizí ženu, nemluvě
o již zmíněných finančně ohodnocených případech.
Tím
se dostáváme k nejčastějším argumentům jež zaznívají proti
surogačnímu mateřství. Je
mnoho těch, kteří jej vnímají jako obchodování s tělem
(především
v
případě kdy by šlo o komerční typ tohoto institutu),
či jako
„pronájem
dělohy“, což považují za nemorální a vůči náhradní matce
dehonestující. S
tímto postojem samozřejmě nelze než souhlasit v případech, kdy
žena náhradního mateřství využije, ač sama je plodná a mohla
by dítě donosit, a činí tak z takových důvodů jako je kariéra či
dokonce postava, či
z pohledu druhé strany když se náhradní matka rozhodne být
náhradní matkou pro peníze.
Často se také poukazuje na fakt, že mateřství je
pro ženu něco, co na ni velice zapůsobí, co má veliký vliv na
její hormony a její tělo celkově a že potom není ani divu pokud
se stane, že se náhradní matka dítěte nechce vzdát.
Naproti tomu protiargumentem zastávajícím náhradní
mateřství by mohlo být kupříkladu to, že každý má právo
brát se za své štěstí, že je zcela na vůli „hostitelské
matky“ jak bude nakládat se svým vlastním tělem a tím spíše,
pokud tím může a chce pomoci někomu dalšímu.
Poté co jsem se ve své práci věnovala teorii a
faktům i vyjmenovala obecně nejčastěji zaznívající argumenty
pro a proti, bych nyní ráda uvedla svůj postoj k institutu
náhradního mateřství.
V
prvé řadě asi není pochyb o tom, že právní regulace tohoto
institutu je u nás nezbytná. Jak
by ovšem taková právní úprava měla konkrétně vypadat, to už
je vcelku oříšek. Celá tato záležitost je velice citlivá a z
etického hlediska často rozporuplná. Rozhodně
nemám nic proti tomu, aby u nás náhradní mateřství bylo
legální.
Pokud lékařská věda pokročila natolik, že dokáže pomoci
zoufalým párům toužícím po dítěti, pak by byla velká škoda
jim tuto možnost odepřít. Oproti
tomu využívat tohoto institutu kvůli obavám o kariéru či
dokonce z tak povrchního důvodu jako je zachování štíhlé
postavy se
mi jeví jako naprosto neetické a právě v tomto případě bych
mluvila o jakémsi „obchodování s tělem“, „pronájmu dělohy“
či „dehonestaci ženy jakožto stroje na děti“. Proto
bych povolila náhradní mateřství pouze ze zdravotních důvodů.
Mimo to
bych určitě také upřednostnila náhradní mateřství v rámci
pokrevních příbuzných – je to podle mě nejlepší řešení
jak se vyhnout případné újmě ze strany náhradní matky, která
by vlivem prožitku z těhotenství a hormonů měla poté potíže
se dítěte vzdát (zůstalo by i nadále v rodině) a zdá se to být
také jako řešení nejetičtější. Navíc
asi také nehrozí, že by se v rámci rodiny z tohoto institutu
dělal obcházením zákona výdělečný byznys.
Určitě
pak bude nutná i existence nějaké vymahatelné surogační
smlouvy. V
té by se mělo ujednat například to, na kterou z žen se bude
hledět jako na matku, kdo tím pádem získá dítě po porodu do
své péče, ale i takové věci jako třeba jak by se řešily
případné zdravotní komplikace.
Co
se týče finanční odměny, ponechala bych to tak jak je to nyní,
totiž že náhradní mateřství za úplatu by bylo zakázáno (ženě
by byly poskytovány jen příspěvky na úhradu
nákladů
spojených
s těhotenstvím). Náhradní
mateřství by mělo být altruistickým činem, nikoliv obchodem.
1Náhradní
mateřství. [online]. 1.3.2005 [cit. 2015-06-01]. Dostupné z:
http://nahradni-materstvi.webnode.cz/
2Náhradní
matka – mašina na kyslík, nebo pomoc zoufalým rodičům?.
ceskatelevize.cz. [online]. 5. 8. 2014 [cit. 2015-06-01].
Dostupné z:
http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/282189-nahradni-matka-masina-na-kyslik-nebo-pomoc-zoufalym-rodicum/
3Šínová
R., Šmíd O., Juráš M. a kolektiv. Aktuální problémy
rodinněprávní regulace: rodičovství, výchova a výživa
nezletilého. Praha: Leges, 2013. ISBN 978-80-87576-74-8.
4Novotný
P., Ivičičová J., Syrůčková I., Vondráčková P. a kolektiv.
Nový občanský zákoník: rodinné právo. Praha: GRADA
Publishing, 2014. ISBN 978-80-247-5167-2.
5Náhradní
matka – mašina na kyslík, nebo pomoc zoufalým rodičům?.
ceskatelevize.cz. [online]. 5.8.2014 [cit. 2015-06-02].
Dostupné z:
http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/282189-nahradni-matka-masina-na-kyslik-nebo-pomoc-zoufalym-rodicum/
6Bc.
Jana Frydrychová. Etické aspekty náhradního mateřství z
pohledu odborníků . Zlín: , 2012. Diplomová práce.
Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně, Fakulta humanitních studií.
7Náhradní
matka – mašina na kyslík, nebo pomoc zoufalým rodičům?.
ceskatelevize.cz. [online]. 5.8.2014 [cit. 2015-06-02].
Dostupné z:
http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/282189-nahradni-matka-masina-na-kyslik-nebo-pomoc-zoufalym-rodicum/
8Tamtéž.